Vaše příběhy o piercingu

Autorka: Kristýna Štíchová

Jako mimino jsem samozřejmě dostala zlaté náušničky, jak už se holčičkám dávají, ani nevím jak ale nijak dlouho jsem je nenosila. Když mi bylo asi devět let, dali mi rodiče znovu propíchnout ucha, tentokrát nastřelovací technikou, pamatuji si z toho snad jen to že jsem dostala pozlacený pecky ve tvaru hvězdiček, a že to bylo v létě a hodně mě mrzelo že se nesmím potápět v rybníku. No, tyhle pecky jsem taky vyndala ani nevím proč a jak rychle… Jestli mi vadil materiál a nebo jsem je jen nechtěla, to už si nevzpomínám….

To byla první zkušenost, dnešním pohledem bych řekla že mi prostě nesedělo zlato protože v pubertě jsem si nechala jednu dirku propíchnout od kamarádky spínacim špendlíkem, pak další piercing mi píchala po pár měsících další kamarádka, tentokrát sterilní jehlou na záchodě v hospodě. Nakonec mam 3+2 díry v uších, už ale nedám dohromady kdo kdy mi je píchal, jen vím že pokus kdy jsem si to zkoušela píchnout sama byl dost krvavej a vzhledem k tomu že jsem si do tý díry foukla tu pozlacenou hvězdičku kterou moje tělo neakceptovalo, tak jsem ji nechala zarůst.

Takhle jsem tedy přišla ke svým dirkám, to byl ale jen začátek.

Na střední škole, myslím že o prázdninách mezi prvákem a druhákem, jsem dostala od kamarádky k narozeninám uplně malilinkatou obyčejnou tužku, měla v průměru 4mm. Řekla jsem si že jí prostě chci do ucha páč mě dost inspiroval Trutnovskej fesťáček a lidičky co tam byli. Tak jsem začala hledat čím bych si dirku od klasický náušnice zvětšila. Veděla jsem od spolužačky že roztahováky existujou ale neměla jsem dost financí na jejich pořízení, takže jsem začla experimentovat se vším co jsem doma našla. Osvědčilo se mi kulatý párátko, který ale nedosá hlo průměru tužtičky, takže jsem pak vzala špejli, no, byl to dlouhej proces a už nevím co všecko jsem si do toho ucha narvala. Nakonec tužtička byla tam kde jsem ji chtěla mít a chvilku jsem byla spokojená. Jenže to netrvalo dlouho, dozvěděla jsem se o hmotě jménem Fimo. Tak jsem si ho hned pořídila, upekla „pár“ šneků a začla roztahovat dál. Druhý ucho jsem roztáhla na tužtičku. Nebyl konec, první roztaženou dirku jsem chtěla k vánocům obdarovat tunelem do ucha 10mm. Zadařilo se, ale druhý ucho plakalo že má jen malou tužtičku… Takhle to postupovalo dál, dokud jsem neměla obě uši 12mm a další díry 9+5+2mm.

Roztahování je vysoce návyková záležitost =)
Taky jsem během toho času pořídila industrial, to byl můj velikej sen, k tomu napíšu snad jen to že se jedná sice o dvě díry ale já cítila jen jedno píchnutí a problémy s hojením jsem měla jen když jsem si na to ucho v noci omylem lehla…dodnes jsem šťastná že ho mám.

O piercingu v pupíku bych mohla napsat samostatnej příběh kterej by nejednoho pobavil, ale zkusím to shrnout. Mimochodem jsem vždycky tvrdila že ho nikdy mít nebudu ani kdyby kdovíco… Měla jsem doma jednu růžovou jehlu a nudila jsem se doma sama. Zrodil se blbej nápad, že když si pupík zvládla píchnout sama moje o 4 roky mladší ségra, proč bych to nezvládla taky. Tak jsem si to nějak odměřila a píchla jsem… myslela jsem že to bude fofr, ale nebyl. Myslím že mi trvalo tak hodinu než jsem jehlu protáhle skrz. No, to nebylo vše, teď tam do tý 0,5mm díry nacpat 1,2mm náušničku =D. To byl porod. Nakonec se to asi v půl šestý večer povedlo, takže ten proces trval celkem asi deset hodin…

Takže už moc dobře vím že píchat se sama už nikdy nebudu… =D A i když jsem teď svoje dirky v uších nechala stáhnout kvůli práci, vím že jednou zas budu strašit lidi prstama prostrčenýma v uších. Protože chci znovu roztahovat, prostě je to návykový…

 

Kristýna Štíchová pro crazy-piercing.cz